Teplá Teplá

Ano, ona opravdu byla o tomto prvním záříjovém víkendu, kdy se na tomto místě uskutečnila velká pouť plzeňské diecéze, velmi teplá... Jindy prý bývá v tomto klášteře, který se nachází v jižní části Karlovarského kraje, docela zima. 

Alespoň podle zkušeností mé průvodkyně Eilonwy, díky níž (jo, já vím, Bože, promiň, hlavně díky Tobě...ale Ty určitě nežárlíš, jak Tě tak znám...) jsem se dostal na svoji zřejmě první křesťanskou mládežnickou akci vůbec.

Od hodin náboženství, do kterých jsem odmítl nadále docházet někdy ve 14 letech, jsem de facto záměrně neudržoval kontakty s mladými křesťany. Teď mne to mrzí, ale nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Po své "druhé konverzi", která se dovršila před půl rokem (začal jsem opět přistupovat ke svátostem), se snažím to nějak napravit. Jednou z příležitostí k tomu byla právě pouť v Teplé.

Byla to, pro mne překvapivě, docela velkolepá akce. Já a mladí lidé z Diecézního centra mládeže Plzeň (záměrně se vyděluji ne proto, že bych byl něčím výjimečný, ale naopak proto, že jsem jako křesťan-outsider tyto lidi viděl vesměs poprvé) jsme přijeli do premonstrátského kláštera již v pátek večer. Během večerní adorace, kterou provázela sestra františkánka Dominika Konečná, jsem pocítil kromě nepopsatelné Boží přítomnosti také jistou nostalgii. Jejím zdrojem se stal zpěvník křesťanských kytarovek Koinonia, jehož písně jsem si díky vlastní blbosti nezazpíval mnoho let.

Po noci strávené na tvrdé klášterní podlaze, během které jsem oči téměř nezamhouřil (snad to bylo i tím, že jsem si já, hospodský synek, tentokrát odepřel pivečko před spaním), začala v sobotu vlastní pouť. Jejím vyvrcholením byla slavná mše, celebroval ji spolu s ostatními kněžími z celé diecéze biskup František Radkovský. Zajímavostí odpoledního programu pak byla přednáška vedoucího občanského srdužení Ledovec, který položil a pokusil se společně s námi zodpovědět zajímavou otázku - kde leží hranice mezi pozitivním "být bláznem pro Krista" ('My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní...' (1Kor 4, 10)) a "být duševně nemocným křesťanem". Jsme si jisti, že patříme do prvního tábora, nikoliv do Bohnic? Asi málokdo chce, aby na něj okolí pohlíželo jako na vyšinutého, nemocného jedince. Ale nejsme právě my, křesťané, více či méně všichni v takovéto pozici? Je to dobře? Nebo špatně? A kdo je tady vlastně nemocný: my, nebo "většinová společnost"?

Škoda, že jsem se s drtivou většinou pro mne nových lidí-křesťanů z plzeňského DCM seznámit nestačil. Snad k tomu bude někdy v brzké době lepší příležitost. Teď už ale přestávám fňukat a těším se na další křesťanskou akci - klatovský hudební festival Křesadlo, na který se chystám příští (můj předposlední prázdninový) víkend. Třeba se tam potkám s Tebou, kdo jsi tento článek dočetl(a) až do konce, za což Ti patří můj upřímný dík.